Vlasy jako most mezi přítomností a minulostí.

Pramínek vlasů? Máte?

Ne, vlasy a paruky vážně ani nevykupuji ani neprodávám. I když ty moje “gumový holky” prý mají podle zákaznic bezva účesy, které by byly jako paruky super. To jsou ony.

Řeč bude dnes o pramínku vlasů trochu jinak a o něčem co se nám lidem děje. Nebo nevím jestli všem, ale mně se to děje určitě. Jdete něco hledat do šuplíku a jak se tam tak hrabete a hledáte, tak se zaseknete na něčem, co ale vůbec nepotřebujete, ale zrovna to co najdete a vůbec nepotřebujete vás zastaví a zapomenete, že spěcháte, že jste chtěly vyndat prádlo z pračky nebo nádobí z myčky. Začněte číst, listovat, vzpomínat…Prostě ztratíte pojem o čase.

A to kvůli tradici, kterou si některé z nás v tichosti pěstují, aniž by o ní třeba moc mluvily. Ona byla právě příčinou té mojí zastávky u šuplíku.

Objevila jsem kromě dopisů z velké dětské lásky, obrázků ze školky, kde mám “krásné žluté vlásky” také dopisy z tábora, vzkazy se srdcem přes celou stránku s větou: “mami já už budu hodnej” také první vypadlé zuby a PRAMÍNKY VLASŮ mých dětí z prvního stříhání. A jak jsem tam tak seděla a koukala na ty vlasy bylo to jako bych se vrátila najednou o pár let zpět. Neuvěřitelné jak rychle to utíká. Nejdříve hladíte malé ručičky a najednou už vás táhnou do obchodu pro nový batoh do školy a následně kupujete oblek do tanečních, na maturitní ples a z nácti se stane cet…..

PROČ TO PROSÍM NEJDE ZASTAVIT?🙏

Ty pramínky co mám v šuplíku, tak o nich jsem se stoprocentní jistotou věděla, že si je jako vzpomínku musím nechat. Jako vzpomínku na děti i na samotný proces. Chvilka, kdy prcek usedne do kadeřnického křesla poprvé, je docela důležitý okamžik. Možná se vám tak důležitý nezdá, ale navazuje na něj dost věcí. Když se to poprvé pokazí, ztracená důvěra se špatně získává zpět. Stejně vlastně kdykoliv se něco pokazí, jako střih do ucha, víc centimetrů než si zákazník přeje, je pak důvěra ta tam.

Všechny tyhle špatné zkušenosti malého a vlastně i dospělého člověka udržují ve střehu i když kadeřníka vymění za nového a kolikrát dlouho potom, co je u něj docela spokojen. O střiženém uchu bych mohla vyprávět. To už 15 let napravuji u věrného zákazníka, kterému v 5 letech ucho šmikla jiná kadeřnice. Dnes se tomu každý druhý měsíc smějeme pokaždé, když se k uchu s nůžkama přiblížím. 

O tom, jak to při prvním střihu chodí mám napsaný eBook, který vás provede návštěvou krok za krokem a spolu s praktickými radami si jej můžete stáhnout zdarma. Jednu drobnost z něj k prvnímu ustřiženému pramínku a k celému procesu prozradím. Prcek, který oslavil rok, sám sedět v křesle s největší pravděpodobností nedokáže a je potřeba s tím trochu počítat. Děti jsou zvědavé, někdy nervózní a nevěří. Mají velkou fixaci na maminku, proto zůstávají v náručí. Hodně vnímají nové prostředí a toho “cizáka” (jako mě), co na ně chce sahat s něčím pro ně dost zajímavým v ruce a jejich výraz v očích mluví za vše:

TAK TO POČKEJ, CO S TÍM CHCEŠ TEĎ DĚLAT? NEJDŘÍVE SE PODÍVÁM CO TO MÁŠ A POTOM MOŽNÁ…

Už roky je to stejné, ten výraz se pořád opakuje a měly ho i moje děti.

Když už se nám ten “boj o pramínek vlasů” podaří zvládnout, maminy s ním odchází domů. Většina. A někdy je vlasů také trochu víc. Víc dětí, víc pramínků. Stříhat poprvé taková dvojčátka před nástupem do školky je celkem zábavná záležitost. Největší oříšek pro obě je: „Kdo vlastně půjde na řadu první?“ Baví mě sledovat, jak se dvě stejné děti s různými povahami navzájem umí podporovat, dohadují se a první místo na křesle vyhrává jasně – to odvážnější. Pro druhé je to potom výzva. Když ty se teda nebojíš, tak já do toho jdu taky. 

Při odchodu je pro každé nachystaný zvláštní balíček vlasů označený jménem, aby se to nepopletlo 🙂 

Odchod s pramínkem v kapse nebo v kabelce je takový náš holčičí “rituálek”.  Dodám jen, nesouzníme s ním úplně všechny. Jsou mezi námi maminy, takové malé procento, které o to nestojí.  A je to taky v pořádku. Jen se tím ochuzují o pramínek, který v budoucnu znamená malý mostík mezi minulostí a přítomností. 

Už pár let potom, co nám leží v šuplíku to nejsou jen vlasy, jsou to okamžiky, které jsme prožily, připomínka smíchu, lásky, slz a malých i velkých dětských kroků.

Ať už máte tento krok za sebou dávno, nedávno nebo vás teprve čeká, věřím, že zvolíte správnou možnost. Moje rozhodnutí bylo ustřihnout a schovat a proto se každé maminy ptám.

Pramínek si dobře uložte mezi stránky své oblíbené knihy, do dětského fotoalba nebo do knihy JAK ROSTU, do šuplíku, prostě kamkoliv. Protože až ho najdete po nějaké době, třeba při úklidu, stěhování, případně když budete hledat něco úplně jiného v šuplíku jako já, naskočí vám vzpomínky a najednou si uvědomíte, jak moc to pro vás znamená. 

V případě, že na něj narazíte v době kdy už budou děti dospělé, tak to bude o minulosti, o přítomnosti, o tom, jak se díváme na naše děti tady a teď a vidíme, jak moc vyrostly. Jak se z těch malých bytostí stali silní, nezávislí lidé. A přesto, v těch malých pramíncích vlasů najdeme tu malou část, která nám připomíná, že ať jsou teď kdekoliv, jsou stále našimi malými dětmi.

Vzpomínka s pramínkem v ruce bude silnější, bude vám připomínat jak ten čas plyne a jak ty malé okamžiky jsou vlastně velké. Můžete si říct:

“Mám z tebe kousek, napořád”.

Jaký je váš příběh? Ještě máte tuto možnost teprve před sebou? Nebo už máte pramínek schovaný a jednou za čas na něj narazíte když to nejméně čekáte?